Figurkativní architektura pro začátečníky

Motto: "...v jednom je však figura nejužitečnější: odstraňuje nudu každodenní a jednotvárné mluvy a chrání nás před všedním vyjadřováním." Marcus Fabius Quintilianus, Základy rétoriky

Pokud by se zlínsko-brněnský ateliér New Work rozhodl vystavit své práce nějakým běžným způsobem, byla by to určitě pozoruhodná výstava. Opírala by se o tak dobrá díla, jako je například obecní úřad v Šarovech, prázdninová škola v Lipnici u Chotěboře, ústav sociální péče ve Fryštáku, dva polyfunkční domy ve Zlíně, dvě rozhledny a početný soubor obytných budov. Šéf ateliéru Svatopluk Sládeček (*1969) si však odpočátku přál uspořádat výstavu "konceptuální", s jednotící a trochu hádankovitou myšlenkou. Váhal, zda k tomu účelu výstavu nenazve "Architektura pro začátečníky", aby tak připomněl misionářský rozměr své tvorby, anebo "Figurkativní architektura", aby tak pojmenoval právě onen myšlenkový koncept výstavy. Nakonec spojil oba názvy dohromady, a to z dobrých důvodů. Sázka na koncept Sládečka nicméně přinutila nevybrat z prací New Worku ty nejznámější, nýbrž spíše takové, které se "figurkativnosti pro začátečníky" nejvíce týkají.

Když se řekne "figura", humanitně vzdělaní návštěvníci výstavy si možná vzpomenou na rozlišení mezi figurami a trópy v učebnicích literární teorie nebo na rozdíl mezi figurativním a abstraktním uměním. Pro pochopení Sládečkova záměru se hodí to druhé. Podle Balekova výkladového slovníku výtvarného umění z roku 1997 vychází figurativní zobrazení "ze zrakové zkušenosti, a zachovává proto v rozličné míře shodnost s jevovou podobou skutečných jednotlivin, lidské postavy stejně tak jako věcí. Polaritním pojmem je nefigurativnost, abstrakce". Ještě větší důraz na znázorňování lidských či zvířecích postav zde klade slovník Reginalda G. Haggara z roku 1962. Slovo "figurativní" podle něj znamená dílo, ve kterém "human figures and animals are the principial motifs". Jiní uměnovědci, například Pierre Francastel v knize Figura a místo z roku 1967 (česky 1984), sice chápou figurativnost mnohem složitěji, také pro ně však to slovo značí, že zobrazený tvar odkazuje k nějakým dalším významovým vrstvám.

Vtip Sládečkovy "figurkativní architektury" totiž spočívá ve faktu, že mnohé jeho domy nevypadají jen jako domy, ale i jako lidé, zvířata, jejich postoje či tváře; jako živé i neživé bytosti. Asi bychom proces jejich vzniku vulgarizovali, kdybychom soudili, že takový záměr stál na začátku každého ze Sládečkových projektů. Někdy to tak asi mohlo být. Častěji se však figurativní rysy stavby vyhraňovaly až v průběhu navrhování a někdy své dílo autor prohlásil za metaforu člověka či zvířete až po dokončení, aniž mu do té chvíle taková asociace tanula na mysli. Ctnost figurativní metaforiky v každém případě spočívá v tom, že vtahuje do své hry i nezasvěcené "začátečnické" publikum a zpřístupňuje mu tak kvality dnešní neomodernistické architektury velmi zábavnou a vlídnou formou. Na tento humánní, vstřícný rozměr figurativnosti položili důraz i dva architekti, kteří se pokoušeli zformulovat její teorii, Angličan Geoffrey Scott ve dvacátých a Američan Michael Graves v osmdesátých letech 20. století. Figurativností se my sami "přepisujeme do architektury" a architektura se "přepisuje do nás", napsal Scott v knize The Architecture of Humanism z roku 1924.

Scottova slova však znějí trochu pateticky, a my bychom neměli zapomínat na onu podvratnou zdrobnělinu v názvu Sládečkovy výstavy. Domnívám se, že tato nenápadná jazyková úprava vyjadřuje nedůvěru k velkým slovům, velkým příběhům a velkým hrdinům. Říká, že bližší než velké figury jsou nám figurky, například takové, jaké se objevují v povídkách a románech Jana Nerudy, Jaroslava Haška nebo Bohumila Hrabala. Na velká gesta se u nás díváme jako na něco, co se hodí leda k zesměšnění nebo aspoň k otestování náležitou dávkou vlídné ironie. Sládečkova hra na figurky takto zkoumá, co vydrží velký a patetický jazyk moderní a neomoderní architektury.

Rostislav Švácha